3) Mop z Velhartic
14. 10. 2011
ČLENEM HRAMASU OD 5.1.1993 (historický člen č.5)
Karel, zvaný Loskut, Mop, Indián Jones nebo jenom markrabě agarský je můj kamarád z dávných dob, kdy jsme ještě byli mladí a Bohemka hrávala o titul. Seznámil jsem se s ním červnu 1983 ve vlaku do Ostravy, přesně šest dní po jediném titulu Bohemky. Jel s námi tehdy na výjezd do Vítkovic, oslavit titul.
Postupně se naše fotbalové kamarádství změnilo na přátelství životní a zažili jsme spolu opravdu hodně povedených akcí. Začali jsme společně jezdit na vandry, na festivaly a nebo jen tak na různé šílené akce, převážně na sever. Mop je totiž skalní patriot severu, převážně Ústí, kde dlouhá léta bydlel a nedá na zdejší kraj dopustit. To ho neopustilo ani po odstěhování do Havířova, kde dnes bydlí a žije se svou rodinou.
Naše původní vandry, převážně na Šumburk a Bivak se staly legendou, o které si vypravují snad i cizí vandráci u ohňů. Jeho bezedná studna nápadů dokázala vymyslet takové ptákoviny, že Šumburk dostal nejen svá domácí strašidla, ale měl i svá souhvězdí a pexeso. Mopovy totemy pak byly ozdobou hradu ještě dlouhé dny poté, co jsme hrad opustili.
Samostatnou kapitolou byly také naše cesty na Porty a hlavně na několik ročníků Strakonického Rumpálu. Zde jsme si zamilovali bluegraass a hlavně skupinu Cop. Bylo to v době, kdy tuto kapelu znalo jen pár nadšenců z Plzně a účastníci bluegrassových festivalů.
Čas plynul, Mop se oženil a odstěhoval se do Slezska. Dlouhá léta jsme se vídali méně, nicméně se toto mělo zase změnit. V roce 1994, kdy se mi narodila dcera Eliška, si Mop našel práci v Praze a několik měsíců u nás v Nuslích dokonce bydlel. Stále jsme společně podnikali různé výlety a také několik dětských táborů, kde nám vařil. Nezmínil jsem se totiž zatím o tom, že je prvotřídním kuchařem. a několik let vařil v Praze na Vltavě na lodi Czechie. Když posádce uvaří svíčkovou, gulášek nebo jinou specialitku, slintali všichni až na palubu. Bohužel nakonec i toto místo opustil a vrátil se domů do Havířova.
Pomalu jsem se tak dostal k jeho zálibám, ke kterým pochopitelně patří vaření, cestování a železnice. Bývaly to kdysi i vandy, ale na ty s námi bohužel, už v roce 1997 přestal jezdit, což mě mrzí snad nejvíce. Mop mě také naučil pít piva z malých pivovarů a i když dneska pivo už nepije, užili jsme i s tímto artiklem skoro patnáct let zážitků.
Pro mě byl vždy Loskut kamarádem, se kterým mohu vymýšlet stále stejné ptákoviny, jako před lety. Zvládli jsme společně mnohá nelehká období různých žabomyších válek, ale vždycky jsem věděl, že někde je a že se na něj mohu spolehnout.
Poslední dobou se ale bohužel naše cesty už se tak často nespojují, tak je otázkou, jestli těch 41 let našeho přátelství ještě někam posuneme...
